Kostel sv. Jiljí

DĚTI RODIČE

POUSTEVNÍCI

FOTO SOUTĚŽ

 

O POUSTEVNICTVÍ

P. Miroslav Jáně

Už samotné pojmy, kterými označujeme první křesťanské poustevníky, mají určitou výpovědní hodnotu o obsahu jejich povolání; ta však není schopna vystihnout je zcela, neboť křesťanské mnišství je přímo závislé na osobě Ježíše Krista, čímž se odlišuje od všech zdánlivě podobných stylů života v jiných náboženstvích. Poustevníci mohou být označováni jako eremité, anachoreté nebo mniši a mohu žít v odloučení jako jednotlivci nebo v poustevnických koloniích.


 

ZAJÍMAVOSTI

Ticho je schopnost dělat z kalné vody čistou (Prokop Siostrzonek – z časopisu Rodinný život)
Myšlenka z nadpisu této úvahy mě zaujala v jedné čínské básni. Neschopnost mlčet, neschopnost vytvořit si prostor ticha opravdu kalí náš život. Jakoby to lidé Orientu a dálných krajin chápali daleko více než my „všehoznalí“ Evropané.
U divokého kmene Pygmejů v Nové Guineji stojí na kraji vesnice, kde začíná buš, malá, úplně osamocená chatrč z bambusové třtiny, vymazané vysušenou hlínou. Chatrč nemá okna, jenom nízký otvor, který je vlastně jediným vchodem. V určité chvíli je i tento otvor úplně zavřený. Chatrč připomíná hrob. Je to chatrč zasvěcení. Každý čtrnáctiletý chlapec je tu zavřen v úplné tmě a přebývá v samotě a mlčení sedm dní. Živí se sedmi bulvami vařeného manioku a žízeň zahání dvanácti zralými plody papáji. Chlapec nemá sebemenší kontakt s vnějším světem, má ale k dispozici provaz upletený z lián. Provaz vede ke zvonci venku a ve chvíli beznadějného zhroucení nebo nebezpečí je možné přivolat pomoc.
Je to takzvaný kalamá – zvonec pokušení. Jestliže chlapec snese izolaci sedm dní a sedm nocí bez přerušení, bude slavnostně přijat celou vesnicí do společenství dospělých. Složil úspěšně zkoušku: naučil se být sám, mlčet, překonat strach, zamýšlet se. Stal se z něho dospělý člověk. Kolik z nás, civilizovaných lidí, kteří se cítíme dospělými, se naučilo přebývat v samotě a mlčení a překonat strach? Stále taháme za nějaké zvonce pokušení přivolávající pomoc… A zkuste si vyjmenovat a připomenout svoje „zvonce pokušení“, za něž dennodenně taháme. Mnohdy už neuvědoměle. Není to známka naší nedospělosti?
Za jedním mnichem přišel člověk a zvědavě se zeptal: „Co pro tebe znamená ticho?“ Mnich právě stál u studny a čerpal vodu. Řekl svému hostu: „Podívej se dolů do studny! Co vidíš?“ „Nevidím nic, jen zčeřenou vodu,“ odpovídá host. Chvilku zůstali stát v klidu a mnich ho za chvíli vybídne: „Podívej se teď do studny! Co vidíš?“ „Teď vidím svůj odraz ve vodě – vidím sebe,“ volá host. „Vidíš – to je moje zkušenost s tichem: vidím v něm lépe sám sebe,“ říká mnich.
Ve staré mnišské literatuře najdeme mnohá další přirovnání nebezpečí otevřených úst. Otec Poimen řekl: „Jste prázdný džbán. Naplní-li ho někdo hady, ještěrkami a štíry a pak ho uzavře, nezemře tam všechna ta havěť? A když ten džbán otevřete, nevyleze ta havěť a nepokouše lidi? Přesně tak je tomu s člověkem. Když si hlídá svůj jazyk a umí zavřít ústa, pak zůstanou všechna zvířata uvnitř. Otevře-li však ústa, tu ta zvířata vylezou, pokoušou bratra a Pán proti tomu člověku vzplane hněvem.“ Mluvením vystupují všechny nezpracované emoce ven. Mlčení emoce a agrese nepotlačuje, ale krotí a vnáší do nich řád. Mluvením se naše emoce vždy znovu rozvíří, mlčením se usadí. Je tomu jako s vínem. Pohybem se víno zakalí, klidným uskladněním se kal usadí a víno projasní. „Ticho je schopnost dělat z kalné vody čistou“ (čínská báseň).