Děti a i nás dospělé to bavilo a dostali jsme se do míst, do kterých bychom se normálně nedostali nebo kterými projíždíme, ale které na svých cestách míjíme a ani si je neuvědomujeme. Kostel, kříž či Boží muka jsou v téměř každé vesnici a tak jsme je brali jako samozřejmost. Po této hře si jich více všímáme (jak jsme je neustále hledali ) a také jsme zjistili, že téměř na každém kroku lze vidět důkazy o zbožnosti lidí a místa k oslavě Pána Ježíše a Panny Marie. Díky


V kapli na Antonínku jsme si s Jeníkem unavení (teda unavená jsem byla víc já, protože jsem šla že Strážnice na Žerotín 7 km pěšky s Aničkou a Jeníkem v dvojkočárku, ale stálo to za to – viděli jsme kombajny a zajíce…) sedli do druhé lavice vepředu a já jsem řekla Jeníkovi: “Tak, Jeníku, kde vyfotíme Kryštůfka a Jezulátko?” A pak jsem zvedla oči a přímo přede mnou jsem uviděla opravdové Pražské Jezulátko… To bylo tak milé. Jako bychom Ho celé putování hledali a před koncem Ho našli na svatém Antonínku. Snad jde i na fotce poznat s jakou radostí se k němu ti naši malí dva průvodci tulí.